Krávy, mrtví, čaj... Pár tváří třeštivého Váranasí

Váranasí. Nejposvátnější indické město, ve kterém se scházejí poutníci, učenci a mrtví. Duchovní a kulturní centrum Indie. Jedno z nejstarších trvale osídlených míst na světě. ... Láska na první pohled však rozhodně ne.

Vyděsíte se už v taxíku cestou z letiště. Navštívili jste pár arabských zemí, cestovali po Indonésii a právě jste přiletěli z Dillí, takže by vás na fungování místní dopravy nemělo už nic překvapit, ale věřte mi – Váranasí představuje naprosto nový stupeň silničního šílenství, který předčí i velkoměsta jako Káhira či Jakarta. Úzké uličky slouží jako šestiproudé dálnice a kruhové objezdy připomínají ringy sumo zápasníků – jezdí se v nich v obou směrech podle toho, kterým řidičům se právě daří protivníka z druhé strany přetlačit. Autorikšové, kolorikšové, skútry, motorky, auta, autobusy, zelináři tlačící na povozech banány, cyklisti, chodci... Všichni troubí a řvou na sebe, a to tak, že vás prvně v životě nějaký zvuk doopravdy bolí. Chodníky neexistují, případně se užívají výhradně jako výloha přilehlého obchodu. Provoz hojně blokují volně pobíhající či polehávající krávy, kozy, pouliční psi a prasata. Hluk, smrad, mlha výfukových plynů a zmatek.

… No a vy jste sem přijeli objevovat vnitřní klid a cvičit jógu.

Přibližně deset vteřin po opuštění taxíku se vaše tělo pokryje silnou, lepkavou vrstvou studeného potu, jíž se už až do odjezdu nezbavíte. Dorazili jste totiž uprostřed období dešťů – neprší, ale vlhkost je i tak vysoká a vaše tělo skrz kůži vypuzuje víc vody, než jste si kdy mysleli, že by vůbec dokázalo. K pokoji, který jste si zarezervovali přes AirBnb, sice patří nádherná rozlehlá terasa, na níž byste mohli uspořádat jógovou seanci pro celou ulicí, ale nefunguje na něm klimatizace. Starý větrák nad vaší postelí se vám to dojemně snaží vynahradit, jenže po zapnutí vydává zvuky vojenské helikoptéry při vzletu a třese se tak povážlivě, že při pohledu na něj odpočítáváte poslední minuty života. Okno nabízí výhled na tři posvátné krávy přežvykující plastové obaly kupící se na měsíce neodklizených hromadách tlejícího odpadu.

… A vy jste sem vzali své zhýčkané rodiče, abyste jim ukázali Indii.

Vyrazíte na obhlídku. Prodíráte se všichni tři tím divokým mumrajem, rozrážíte roje much, usilovně se vyhýbáte kravským lejnům a doufáte, že vás ta sklenka svěží vody z Gangy, kterou vás snaživý pan domácí tak pohostinně uvítal, nedonutí promeditovat následný den v koupelně.

Všichni vám to říkali. Všichni vaši indičtí přátelé – veskrze prominentní a luxusem obklopení inženýři či doktoři z toho či onoho prosperujícího indického velkoměsta – se vám smáli, co že se jako chystáte zrovna vy ve Váranasí dělat. Podle nich je to špinavé doupě pro znuděné hippie ze Západu a indické náboženské fanatiky. Neposlouchali jste je, nesouhlasili jste, a tak se teď tedy dezorientovaně motáte mezi oranžově oděnými poutníky a rozpadajícími se koloniálními budovami, v nichž dnes squatují zdejší chudí. Oprýskané antické sloupy jsou poplivané betelem a omotané šňůrami na prádlo, vedle v prachu posedává na bobku skupinka žen v sárí, zakládá oheň a okřikuje polonahé děti s obrovskýma očima silně podmalovanýma černým, rozmazaným kajalem...

Říkáte si, že tohle musí být to nejpříšernější město na světě.

Názor změníte v okamžiku, kdy se tak trochu vzdáte. V okamžiku, kdy přestanete úzkostně sledovat, co pijete, do jakého trusu právě šlapete, kolik komárů se vám i přes tři vrstvy repelentu zakusuje do šíje či odkud se proti vám řítí tucet tuktuků. V okamžiku, kdy si přestanete z obličeje otírat pot, podezřívavě pozorovat všechny místní, kteří úplně stejně podezřívavě pozorují vás, a obcházet krávy přehnaně velkým obloukem ze strachu, aby vás nekoply. Proti tomu městu nezmůžete nic – a čím dříve se necháte vy zlomit jím, tím lépe pro vás.

Vydáte se pak na obhlídku Gangy. Lemuje ji celkem čtyřiaosmdesát „ghátů“ – tedy schodišť svažujících se k vodě, které jsou určeny k říčním rituálům a spojeny s různými chrámy, krematorii, hospici, paláci či ašrámy. Teď v období dešťů stoupla hladina o dvanáct metrů, takže na ní místní vládní autority zakázaly z bezpečnostních důvodů lodní provoz. Pro vás to však znamená víceméně jediné – projížďka na loďce se vám prodraží o úplatek, jímž váš lodník podmázne policii, aby vás na řece neviděli. Běžná praxe.

Vyplujete v pět ráno. Na řece je ticho. Sledujete, jak Váranasí postupně vystupuje ze tmy a zalévá se mlžným ranním sluncem. Z dálky k vám doléhá cinkot zvonků a sanskritské zpěvy, jimiž se během ceremonií za rozbřesku Ganga uctívá. Břeh se postupně zaplňuje poutníky i místními, kteří na něm provádí nejrůznější očistné obřady. Pozorujete krásné chrámové věže a tisícileté ohně z pohřebních ghátů, kde se na dřevěných hranicích čtyřiadvacet hodin denně spalují mrtví, jejichž popel se poté sype do vody – konečně trocha té slibované mystiky. … A taky vidíte zákoutí plná pospávajících lidí z odlehlých vesnic, kteří se do Váranasí nechali vylákat za prací a momentálně tu přežívají na břehu bez střechy nad hlavou – menší připomínka toho, že i svatá města, v nichž údajně nikdo nesmí umřít hlady, umí být krutá.

Později se rozhodnete prozkoumat odlehlé uličky, které se okolo ghátů svíjí. Jakmile v této zrádné spleti pavoučích cestiček, ve kterých rozhodně nefungují Google Maps, zabloudíte, město opět změní svou tvář. Jílové domky podél nich tu stojí už celá staletí. Jejich fasády jsou často pestrobarevné a řvavé jak sárí jejich obyvatelek a omezují se na jednu tmavou komůrku v prvním a jednu v druhém patře. Mouchy tu nezmizí, lejna taky ne a sem tam před vás zčistajasna seskočí opice a k smrti vás vyděsí, ale vzduch tu voní vonnými tyčinkami z chrámů a skrz stěny slyšíte hudebníky, kteří se do Váranasí přicházejí učit hru na tradiční indické nástroje. Nebo mantry ze škol sanskritu a jogínských center. Prohlížíte si nádhernou architekturu paláců dávných králů i královen ze všech koutů Indie. Nakukujete do dílen, ve kterých muži ručně tkají banáraská sárí – jedna z nejproslulejších a nejdražších v zemi.

Rychle zjistíte, že se zde nachází i nespočet těch nejroztomilejších kaváren, jaké jste kdy viděli. Nabídka je skutečně nepřeberná: Malinkaté stánky podél ulice, kde vám čaj nalijou do drobounkého, jednorázového jílového kalíšku. Hipsterské veganské podniky. Čajovny zařízené ve stylu indického venkova. Kavárny ve vyšších patrech koloniálních budov, odkud můžete z prosklených ochozů sledovat ostatní cizince a na základě jejich vzezření hádat, odkud asi pocházejí. Útulné kavárničky, které se vylíhly tak trochu na dvorku něčího domu, takže si v nich připadáte spíš jak na návštěvě u kamarádčiny rodiny než ve veřejném prostoru (sem patří třeba mé oblíbené Sparrow Café u Assi Ghat – tam si můžete od paní domu dokonce nechat pomalovat ruce henou). Ve zkratce: Cesta za nejlepším zdejším čajem je celkem příjemná vložka mezi těžké dávky indické spirituality a naturalistické každodenní reality.

Další den ráno doráží váš učitel jógy, jehož jméno si pro případnou návštěvu Váranasí dobře zapamatujte: Jai.

Jai je asi šestačtyřicetiletý Američan, který v Indii strávil posledních dvacet let svého života – z toho sedmnáct ve Váranasí. Vedle značky DarkLotus Yoga (banarasyoga.com), pod níž vede hodiny jógy, stojí i za organizací Varanasi Walks (varanasiwalks.com), která nabízí pěší túry městem. Původně jsem byla samozřejmě fixovaná na myšlenku, že si zde najdu indického učitele – takového toho pravého guru s pomalovaným čelem, který by mi konečně sdělil tu skutečnou pravdu o životě, v ideálním případě levitujíc půl metru nad zemí. To nevyšlo. Přes net jsem sice objevila jednoho, jenž se mé představě slibně přibližoval – na webu si uveřejnil snímek z břehu řeky, jak na něm téměř nahý balancuje se zaťatými půlkami v jakési krkolomné asáně na vlastní hlavě –, ale ten mluvil anglicky tak špatně, že se v překladu ztratila nejen všechna jeho životní moudrost, ale i takové ty drobné organizační detaily typu kdy, jak a kde...

Doletěla jsem tedy z Prahy až do Váranasí, abych nakonec skončila se sarkastickým kníratým Američanem, který si jako profilovou fotku na Facebooku nastavil snímek v asáně podobně krkolomné jako jeho indický kolega, jen ten blažený výraz z blížící se nirvány nahradil žvárem v koutku úst. Je potetovaný, Indy převyšuje o dvě hlavy, na každé ruce má tak čtyři obrovské prsteny, a jestli vám má tím svým chraplákem co sdělit o životě, tak asi tolik, že se fakt nemusíte brát tak vážně. Zakládá si na tom, že ve Váranasí každého zná a že v něm každého sežene (prověřuju – zrovna mi hledá učitele kathaku) a rád vtipkuje o tom, že od zdejších mužů okoukal tolik femininních gest, že ho západní ženy často považují za gaye (nedivím se). Většinou chodí v místním černém hábitu, v němž připomíná indickou verzi tvrďáckého motorkáře, ale každý pátek večer se převtěluje do role DJ v růžovém triku vyhrávajícího house & hiphop ve zdejší expatské vegan & raw restauraci. Nepředstavuje nic autenticky indického – rozhodně se nejedná o žádného asketického jogína, který by vám vynadal za to, že jste k večeři snědli dva kroužky cibule a rozproudili si v těle tok nežádaných energií – Jai je prostě taková svérázná postava se zajímavým životním příběhem, jež se nedá kategorizovat, jež si bez jakéhokoliv pózerství razí vlastní cestu a jež k Váranasí prostě patří, stejně jako Váranasí patří k němu. Své město očividně zbožňuje, dokonale ho zná a dovede ho otevřít i ostatním cizincům, jimž z něj zpočátku bylo lehce úzko.

Nás vzal na jógu do kampusu zdejší univerzity. Bylo nás celkem pět – on, já, moji rodiče a syn zdejšího čínského profesora filozofie, kterého otec z lásky k oboru pojmenoval Lao-c´ a který teď dělá Jaiovi asistenta. Zavedl nás před univerzitní, Šivovi zasvěcený chrám – jeden z nejvýznamnějších ve městě – a usadil se s námi na travnaté ploše v jeho zadní části. Během deseti minut se balkón nad námi naplnil desítkami Indů, jež naše česká trojka pokoušející se ohnout svá ztuhlá těla do té či oné asány pobavila dost na to, aby si nás nahrávali na videa a fotili si s námi selfie. I přes početné publikum ale Jaiova lekce zapůsobila na moje rodiče tak, že se po ní konečně trochu uvolnili a zašli si se mnou na oběd (předcházející večer odmítali opustit pokoj po setmění a radši povečeřeli na posteli suché cereálie).

Inu... Nemyslím si, že rodiče ještě někdy přesvědčím, aby se se mnou do Váranasí vrátili, ale já už střádám plány.

Schází mi už jen ten učitel kathaku.