Fotografování na dovolené aneb O posedlosti vlastním obrazem

Existuje jedna jediná věc, kterou by všechny přepravní společnosti měly zakázat, a to jak do příručního, tak i do odbaveného zavazadla: FOŤÁK.

Tenhle článek píšu trochu pokrytecky jako sestra fotografky, které vydržím před objektivem natřásat sukně dva dny v kuse. Má vlastní závislost na hromadění narcistických snímků ale na skutečnosti, že foťák spolehlivě otráví každou druhou dovolenou, nic nemění.

V horším případě vyletí ptáček jednou a vy za to strávíte den v cele, jak se stalo letos v červnu mému příteli v Káhiře (více o tom zde: http://michaela-stechova.eu/jak-byl-muj-pritel-podezrely-z-terorismu/).

Pravděpodobněji ale proběhne vaše cesta přibližně takto:

Vyrážíte s rodinou do Indie. Váš otec si při této příležitosti koupí nový digitál a dokonce i váš přítel do kufru na poslední chvíli vhodí svou zaprášenou zrcadlovku, ačkoliv se po tom svém zatčení v Egyptě celé léto dušoval, že se spoušti už v životě nedotkne. Ani vy nezůstanete pozadu a ještě z Evropy domluvíte v Dillí profesionální fotografku, které zadáte, aby vás v té Indii zachytila na nějakém obzvlášť působivém pozadí. Pro jistotu – co kdyby to přítel zas špatně zaostřil, že ano.

O týden později si na Facebook vítězoslavně nahráváte foto, na němž zasněně posedáváte u opuštěné Humajúnovy hrobky:

Gratuluju: Váš život teď zas na pár minut působí o celých pětadvacet megapixelů zajímavěji, než jaký doopravdy je.

Škoda jen, že zatímco ve virtuálním světě úspěšně šíříte představu, že Indií proplouváte v rozevlátých květovaných šatech, a sbíráte za to lajky, ve skutečnosti vypadáte už asi týden takto:

Ani v průběhu následujících dnů se situace nezlepší, ačkoliv se vážně snažíte. Pózujete zepředu, zestrany i zezadu, ale co naplat. Jste nefotogeničtí a s momentkou, jak během jednoho ze svých myšlenkových výpadků civíte do blba v ptačí rezervaci, na sociálních sítích kupodivu neprorazíte. Dokonce i z toho Tádž Mahalu si neodvezete o moc víc než záběr, na kterém se s modrými návleky na nohou nevrle ploužíte po žloutnoucím mramoru s výstižným nápisem PLEASE KEEP DISTANCE namísto slavné kopule v pozadí:

Velkolepá obrazová prezentace vaší indické cesty tedy končí dřív, než stihla doopravdy začít.

Pořád však máte šanci stát se alespoň zajímavou kulisou. Indové jsou vámi totiž posedlí a fotí se s vámi všude a pořád. Celkem nepochopitelně je jim přitom srdečně jedno, jestli zrovna načesaní vyrážíte na večeři s přítelovou rodinou, nebo naopak špinaví, rozcuchaní a opocení opouštíte veřejné dálniční záchodky, na kterých se vám váš oblíbený hedvábný šál svezl z ramen přesně tam, kam neměl. Ti, kteří si věří, dojdou až k vám a s otázkou „selfie?“ vás požádají o pózu. Ti, kteří potřebné sebevědomí postrádají (anebo ještě častěji ti, kterým jste z různých důvodů nevyhověli), se prostě „nenápadně“ postaví opodál a snímek pořídí tak jako tak. Jakmile kývnete jednomu, přijdou další. Klidně po desítkách. Ti ve třetí vlně už o foto s vámi pravděpodobně ani moc nestojí, jen si prostě všimli, že se s vámi fotí všichni a že je to zadarmo, tak jdou s davem. Jste totiž bledá, výrazně nalíčená a západně oblečená žena před třicítkou – jednak tedy odpovídáte zdejšímu bělostnému ideálu krásy, jednak je tady asi tak 0,000001 procenta pravděpodobnosti, že patříte mezi ty bílé bollywoodské herečky patnácté kategorie, které dělají zastrčené křoví v tanečních číslech jejich velkých filmových hvězd. Co kdyby, že ano.

Opravdová legrace nicméně propukne až v okamžiku, kdy vaši přítomnost zaznamenají mladé indické matky. Během půl minuty se vám před očima rozkmitá nespočet párů tmavých ženských paží, které vám na klín v rychlém sledu pokládají cizí děti. Brzo si připadáte trochu jako Santa Claus v americkém obchodním centru. Děti brečí, jak se vás bojí, a pod očima si přitom rozmazávají kajalovou čerň. Matky je okřikují a násilím drží ve vaší blízkosti, otcové fotí a okřikují pro změnu matky, ať si k vám přece taky stoupnou.

… Cvak.

Mírná úleva se dostaví až krátce před odletem v den, kdy vyrazíte nakupovat. Butik totiž opustíte v typickém zdejším všednodenním modelu, tedy v legínách a dlouhém salváru. Indická móda spolu se spáleným nosem pak rychle naruší vaše exotické kouzlo natolik, že během vteřiny degradujete z hlavní role na pozici holky s klapkou: fotit už se s vámi nechce nikdo, pořád se ale najde dost párů, které vás na základě neznámých kritérií vyhodnotí jako nejpomalejší osobu v davu, jež by jim s foťákem daleko neutekla. Zbytek dovolené tedy trávíte tím, že zachycujete stárnoucí indické manžele před chrámovými zdmi.

Ať tak či onak, před objektivem či za ním, ten ďáblův vynález vás nenechá ani chvíli v klidu.

Nejvíc z celé cesty si pak „kupodivu“ užijete místa, na kterých je fotografování zakázáno. Jako třeba hinduistický chrámový komplex Akšardham. Do toho vás nepustí s ničím víc než s dokladem totožnosti a peněženkou v kapse od kalhot – foťák i telefon se odevzdávají u vstupu. Člověka nejdřív trochu naštve, že přijde o selfie se zlatou sochou Svámínárájany v nadživotní velikosti, které by se na Facebooku určitě blýsklo, do čtvrt hodiny si ale uvědomíte, jak se vám bez toho věčného cvakotu v zádech neskutečně ulevilo. Místo aranžování ověřených instagramových kompozic si konečně můžete jen tak sednout a vypít trochu čaje, aniž byste si ho předtím fotili až do vystydnutí. Žádný stres, žádné pózy... Nehledě na to, jak tajemnou auru dneska získávají místa, z kterých unikne jen naprosté minimum vizuálního odpadu.

Prosím, víc takových!