Sásuma aneb Nejlepší tchýně jsou ty indické

Nechci se chlubit, ale mám sásumu. Sásuma, to je něco jako vaše tchýně – jenomže lepší. Mnohem lepší. Aspoň teda, ehm, většinou

I.

Prvně jsme se potkaly v prosinci 2016. To už jsme spolu s D. druhým rokem žili ve Stuttgartu a ona za námi přiletěla na měsíční návštěvu z Indie, aby si osobně zkontrolovala, jak že to ta bílá holka vede synovu domácnost.

Že se bude jednat o nejzvláštnější prosinec mého dosavadního života, bylo jasné, hned jak překročila práh našeho bytu. Zatímco já – studený středoevropský čumák – k ní na uvítanou prkeně natáhla pravici, ona radostně zvolala mé jméno, se zvlhlýma očima si mě strhla rovnou na hruď a sevřela mě, asi jako se v těch nejsentimentálnějších bollywoodských scénách svírají sto let ztracené dcery. Přítel v tu chvíli nejspíš usoudil, že některé rodinné historky je lepší znát jen z doslechu, a dal se na ústup. Prostě se otočil na patě, přes rameno na nás houknul, že musí ještě něco vyzvednout, a než některá z nás stihla cokoliv odpovědět, prásknul za sebou dveřma – zrádce.

Zůstaly jsme tak spolu samy, já a moje nová sásuma, seděly jsme v obýváku naproti sobě každá na jednom gauči, srkaly mdlý a příliš horký čaj z pytlíku a napjatě si jedna druhou prohlížely. Ona si předtím v chodbě vyzula boty i s ponožkami, ale zimní bundu si zcela absurdně svléknout odmítla – znervózňovalo mě to.

První souvislá věta, kterou mi řekla, zněla: „Do Indie se vracím začátkem ledna – předpokládám, že svatba proběhne do té doby.“

Druhá: „Hned po obřadu bych uvítala, kdybys se mnou odletěla tak na půl roku do Kalkaty. Udělám tam z tebe Bengálku.“

Třetí: „Máš tady někde mop? Vytřela bych ti.“

Uf. Za studií jsem se u ústních zkoušek vždycky bála, že budu mít „okno“ a že zkoušejícímu neřeknu ani slovo – ten pravý, nefalšovaný výpadek řeči mi ale nakonec bylo dáno zažít nikoliv u maturity, nikoliv u státnic, nikoliv u prvního pracovního pohovoru, nýbrž ve vlastním obýváku s doposud neznámou bosou Indkou, podle níž teď prý jsme jedna rodina.

Aha.

Snažila jsem se jí vysvětlit, že svatba do konce prosince opravdu neproběhne. „Váš syn mě ještě nepožádal o ruku, tak co bych si ho brala,“ smála jsem se křečovitě ve snaze obrátit trapnou situaci ve vtip. Marně. S kamenným výrazem a takovým tím tvrdým, armádním tónem mě utnula: „No tak tě o ni požádá.“ Jako by tyhle věci vlastně vůbec nezáležely na nás.

Zkusila jsem to tedy uhrát na byrokracii. Já Češka, on Ind, oba s adresou v Německu – to pak holt chvíli trvá vyběhat všechny dokumenty po úřadech, že ano... Takový půl rok minimálně! Jenomže jsem ji podcenila – připravila se na nás totiž vskutku důkladně a ještě z Indie si kdesi vygooglovala, že k uzavření sňatku v Nizozemsku žádné „zbytečné“ papírování nepotřebujeme. Prý tedy jen „trochu“ změníme kurz a namísto víkendové návštěvy u mých rodičů v Čechách naskáčeme tenhle pátek do auta a sjedeme si někam do Amsterdamu, kde to všechno pěkně podepíšem a ona pak bude po tolika letech našeho randění konečně zase klidně spát. A ani s tou Kalkatou si legraci nedělala. Že nejsem Indka, ale bílá ateistka odkudsi z bývalého východního bloku, s tím už se prý tak nějak vyrovnala, ale že jejímu synovi neuvařím pořádný machher jhol, to jako pardon, ale s tím prostě žít nemůže.

Když už jsem se domnívala, že hůř už nebude, tak si rozpačitě odkašlala, omluvila se mi za přítelovy předchozí známosti a zeptala se, zda jsem i já před ním „poznala“ nějakého jiného muže. V tu chvíli mi došlo, že jí můj milý tak trochu „pozapomněl“ povyprávět o mém předchozím dramatickém rozvodu, poslední doušek čaje mi zaskočil v krku a já se vzdala úplně. Až do přítelova návratu jsem už jen oněmělá a zcela apatická seděla na gauči a tupě zírala před sebe, zatímco ona mi vytírala tu podlahu, kterou jsem já toho rána sice vysmýčila taky, zjevně ale ne dost dobře.

Ještě toho samého večera převzala vládu nad mou kuchyní. Okamžitě ji proměnila v tropický deštný prales, jak vyvářela celé dny v kuse. Na zdech, na stropě i na oknech se od úsvitu do soumraku srážela pára, do chodby se po otevření dveří valily ostré a nevyvětratelné vůně a kdesi uprostřed toho neustále houstnoucího mlhového oparu a syčení tlakových hrnců se občas mihla silueta mé bosé sásumy v sárí, tančící přinejmenším se třemi vařečkami naráz. Z patnáctikilového kufru střední velikosti se jí nějakým záhadným způsobem podařilo vysypat celý indický supermarket, takže jsme musely přeskládat půlku skříní, aby se to do nich všechno vešlo. O dva dny později už jsem netušila, ani kam sáhnout pro vidličku.

Udělat si kafe se mi za celý měsíc povedlo všehovšudy třikrát. Měla totiž takový zvláštní zvyk při přípravě čaje: brzy ráno hned po probuzení vylouhovala konvici silného darjeelingu, kterou pak zředila sladkým mlékem a rozlila do všech hrnků, co v kredenci našla. Ty už pak v průběhu dne jenom ohřívala v mikrovlnce. V době, kdy jsem se z peřin vyklubala já, už tedy na kuchyňské lince čekala dlouhá řada čajů – pokud snad chtěl člověk pít cokoliv jiného, musel si to nejdřív zasloužit a poslušně aspoň jeden hrnek vyprázdnit. Podobný přístup měla i ke zbylému nádobí. Žádný hrnec nezůstal ani čtvrt hodiny prázdný a v lednici se přes sebe nepřehledně vršily misky s pokrmy, které dodnes nedovedu spolehlivě pojmenovat. Ságové kuličky na několikero příprav, alespoň tři druhy čočkového dhálu, různé omáčky, čapátí, nán i paráthy...

První týden jsem myslela, že to nedám. Že se při další zmínce o prosincové svatbě v Nizozemsku seberu, darjeeling vyleju do odpadu a v podstatě tím vyhlásím třetí světovou. Jenomže všechny ty věci, které mě vyváděly z míry, začaly postupně převyšovat věci, které mě naopak těšily.

Studovala jsem kdysi literaturu a člověk mě dodneška docela snadno utáhne na vyprávění. A má sásuma je neuvěřitelně silná a osobitá žena, jejíž historky člověka prostě baví poslouchat. Vystudovala ruštinu a hned po studiích se vdala z lásky za muže, kterého potkala v autobuse. To nám tady v Evropě může znít jako ten nejnudnější příběh ze všech, jenomže teď mluvíme o Indii takřka před čtyřiceti lety. A v té byl počátkem osmdesátých let mezikastovní a rodiči nedomluvený sňatek z lásky vrcholem vší představitelné rebelie. O jejím následném soužití s manželovou velkorodinou za zdmi obrovské kalkatské vily by se dal napsat sáhodlouhý román. Takový ten o velkých láskách a zradách, intrikách, kari a darjeelingu. Kdyby se pak ještě doprovodil jejími fotografiemi zamlada, byl by z toho zcela jistě světový bestseller, protože uhrančivější Indku než tu, která se na mě dívá z přítelových snímků z dětství, neznám. Bez přehánění. Ona prostě bývala nádherná a svéhlavá a já se vůbec nedivím, že se v manželově rodině zasloužila o pořádné drama.

Nakonec jsme tedy ten společný měsíc v našem stuttgartském bytě přestály bez problémů. Já koupila pár hrnků navíc, objednala si učebnice hindštiny a bengálštiny a naučila se pořádně vytírat. Ona se smířila s tím, že svatba jen tak nebude, a prostě mi jen dál a dál líčila, co onehdá v Kalkatě bylo a nebylo. Než jsme ji s přítelem začátkem roku 2017 posadili na letadlo zpátky do Indie, měla jsem už na jejím čaji vypěstovanou závislost a po nocích s jednou lžičkou v každé ruce tajně šmejdila po ledničce a zkoušela, co že nám to ta naše „ma“ zas vyčarovala na sporáku.

II.

Podruhé jsme se potkaly letos v srpnu 2018 v Indii. Tou dobou už jsem za sebou měla rok a půl zkrachovalých pokusů o napodobení jejího darjeelingu, jež k mému vzteku nikdy nevyústily v nic lepšího než nahnědlou nasládlou břečku. Přiletěli jsme za ní s přítelem i mými rodiči do jihoindického Bengalúru, kam se s mužem před lety odstěhovali z Kalkaty. Svatba, která se k jejímu hořkému zklamání stále neodehrála, se tentokrát předmětem nátlaku naštěstí nestala. Sásuma totiž v mezičase pozměnila priority a rozhodla se soustředit spíš na to, aby nás – ač nesezdané – vídala častěji než každý sudý rok. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybychom se do Indie rovnou přestěhovali, ale když tohle neklapne, tak aspoň ten půl rok v Kalkatě by nebyl k zahození.

Svého syna zná a ví, že ten zcela nekriticky zbožňuje Německo a do Indie ho na delší čas nedostane, a tak se radši zaměřila na mě. A nutno uznat, že na to šla opravdu chytře.

Vzpomínám si, jak jsem první ráno po probuzení v Bengalúru vyšla ještě rozespalá, otlačená a rozcuchaná z pokoje. První, co jsem spatřila, byla neznámá plachá dívka s koštětem, jež po nablýskané podlaze pečlivě zametala neexistující smetí. Překvapila mě. Na rukách i nohou jí při každém pohybu tiše cinkaly náramky a na zádech se jí pohupoval černý cop až po pás. Pozdravila jsem ji anglicky, ale ona se místo odpovědi celá uzarděla, sklopila hlavu a dál se věnovala práci.

Sásumu jsem našla na podduškách na balkóně, jak pohledem provází pohyb koštěte: na sobě saténový župan v japonském stylu, na pozadí kokosové palmy a v ruce miniaturní šálek toho svého silného darjeelingu s mlékem. Posadila si mě do křesílka naproti sobě a nalila mi do druhého šálku. Na můj dotaz, kdo je ta uklízející slečna, se zasmála, asi jako se smějeme my, když nám malé dítě položí nějakou roztomile nesmyslnou otázku.

„To je moje asistentka,“ prozradila mi. „Chodí mi sem každé ráno pomáhat s domácností.“

„To by se mi doma taky hodilo, takováhle asistentka,“ ušklíbla jsem se a znovu se otočila po dívce, která mezitím odložila smeták a pustila se do drhnutí kuchyňské linky.

„Když se s D. přestěhujete do Indie, budeš mít takové čtyři,“ zacvrlikala moje sásuma nevinně a nabídla mi k snídani paráthu, kterou toho rána připravila asistentka č. 2. „To je tady normální,“ prej.

Ještě než jsem se stihla probudit ze snu o tom, jak mě taky nějaká milá šikovná Tamilka nadobro vysvobodí z nekonečného koloběhu domácích prací, vymyslela sásuma, že mi musíme nutně pořídit nějaké sárí, protože mít boumu, tedy snachu, bez jediného sárí ve skříni, to taky prostě nejde. Zatímco já pak s vlastní mámou líně usrkávala kokosové mléko před bůvolím chrámem, vyrazila ona do obchodu, kde mi vyhandlovala blankytně modré, zlatě lemované sárí z mysorského hedvábí. Osobně k němu pak ještě našila perličky a odpoledne mi ho darovala nejenom s několika sety náramků, spodničkou a platem bindi, ba dokonce i s odpovídajícím lakem na nehty. Chtělo by se kousavě poznamenat, že si mě oblékla jak panenku na hraní, přiznejme si ale upřímně, že já jsem při pohledu na pěkné sárí poddajnější a usměvavější než kdejaká laciná barbie. Zatímco jsem jí tedy nadšeně pobíhala po bytě s rozevlátým hedvábím za sebou, ona zas tiše jako by jen pro sebe utrousila: „No vidíš, Míšo... A kdybys se mnou byla v Kalkatě, mohla bys sárí nosit každý, každičký den.“

… to už stojí za zamyšlení, nebo snad ne?!

Je teda pravda, že v Kalkatě bych už nebyla v bezpečném skrytu dalekého Bengalúru. V Kalkatě bych musela předstoupit před přítelovu celou konzervativní a nábožensky ortodoxní velkorodinu, pro kterou kdysi už mezikastovní sňatek z lásky představoval nepřekonatelný problém. Přítel mi navíc jednou vyprávěl, že když se před lety prvně vrátil domů z Evropy, vykázala ho babička ode dveří rovnou do chrámu, aby se v něm nejdřív pomodlil a omyl od vší té západní špíny svěcenou vodou z Gangy, než ho doma vůbec vpustí přes práh. Když si teď představím, jak ta moje sásuma, jež má v dané rodině sama dost vratké postavení, přivede do tohoto domu mě, přepadá mě už teď takový ten zoufalý záchvat hysterického smíchu, kterým bych shledání s přítelovou babi určitě nevylepšila.

Sásuma by mě ale bránila vlastním tělem, to je jasné. Ta se za ta naše dvě shledání proměnila v mého zapáleného advokáta a hájí mě dokonce i před vlastními rodiči. Vzpomínám si, jak máma s tátou u jedné snídaně vtipkovali o tom, kde jsem všude schopná usnout a co všechno už jsem v životě zaspala. S rýpavým, pro naši rodinu typickým humorem vyjmenovávali nejabsurdnější místa, na kterých jsem to kdy zalomila, a nechávali kolem stolu kolovat nejčerstvější video, na němž si slintám na rameno v taxíku cestou do Agry. Všichni se smáli a přihazovali na adresu mého pověstného spáčství další a další fórky, jen sásuma to hlučné veselí sledovala s tím svým suchým, kamenným výrazem, až už to nakonec nevydržela a vlastního syna i s mými rozchechtanými rodiči uzemnila slovy: „Míša musí mít neposkvrněnou duši, protože jen lidem s naprosto čistým svědomím je dáno takového spánku.“ Své sympatizování se mnou dotáhla dokonce až tak daleko, že když mě jednoho dne pokálil obrovský luňák, jeho smrduté lejno mi stékalo z vlasů přes rameno po celé paži a všichni se mi škodolibě posmívali, ona situaci komentovala tím, že: „To je požehnání shora od bohů a známka dobrého srdce.“

Tak si teda myslím, že se té Kalkaty děsit nemusím. Na půl roku to sice zatím nevidím, ale dva týdny v dubnu příštího roku jsou už téměř jisté. Budu tam nosit sárí a mezi doušky darjeelingu poslouchat epizody z napínavé historie jedné pestré indické rodiny. A kdyby tam náhodou někoho napadlo se na mě křivě podívat, tak ona už mu to sásuma nějak vysvětlí, že na mě serou ptáci a jsem tudíž bohy požehnaná čistá duše. A i v případě, že bych tam pak přece jen zůstala trochu déle, se nic moc nestane, že ano – aspoň bych se konečně naučila bengálsky, když už jsem si před lety objednala tu knížku.

(Jen teda ještě musím vymyslet, jak ty své plány vysvětlím příteli, ehm.)