Jak mi v Káhiře zatkli přítele

Nakladatel nedávno zveřejnil zmínku o tom, jak mi v Káhiře během rešerší zatkli bývalého přítele. Jelikož už jsem tu historku od té doby několikrát opakovala, napadlo mě sem hodit starý zápis, který tu událost podrobně líčí. Nuže…

1. června 2018

I.

Ramadán se právě přehoupl do druhé poloviny a téměř všechny restaurace v Káhiře jsou přes den zavřené. Snažíme se tedy – já a můj indický přítel D., který se po dlouhém a emotivním přesvědčování uvolil, že mě do Egypta doprovodí – přečkat horké poledne ve vylidněném KFC na nejcentrálnějším káhirském náměstí Tahrír. Zatímco se celé město postí, cpeme do sebe provinile mastné hranolky a řešíme, jak se odsud dostaneme k mešitě Al-Azhar. Vtom před vchodem do fastfoodu zastaví pancéřovaný vůz a na chodník z něj vyskáče pětice ozbrojených uniforem.

„Miláčku, usměj se na mě!“ povídám příteli a mířím na něj smartphonem. Na sobě má zelené tričko s žlutým nápisem Chill bro! v hindštině, ale jeho snědá tvář splývá s davem místních tak dokonale, že ho všichni automaticky oslovují v arabštině...

„Ty mě fotíš v KFC?“ diví se on s plnou pusou. O pózu jsem ho nepožádala ani u pyramid – a teď ho najednou zvěčňuju z několika různých úhlů nad úplně obyčejným přesmaženým kuřetem.

„Jojo,“ tvářím se nevinně, jenomže po pěti letech společného života už ho tak snadno nenachytám.

Podezřívavě se otočí za sebe, a sotva skrz prosklené dveře spatří, na jakém pozadí se ho pokouším zachytit, naštve se. „Okamžitě to smaž,“ povídá.

Nesmažu. A tak následuje hádka.

Od našeho příletu do Egypta řešíme pořád jeden a ten samý konflikt – moc fotím, a to ne úplně standardní turistické snímky. Spíš než Sfinga a velbloudi mě zajímají takové ty úplně všední a snadno přehlédnutelné věci: Vzhled pouličního značení a osvětlení. Všudypřítomné billboardy s prorežimní propagandou. Stromy, odpadky, reklamy, politicky laděné graffitti... Jsem tady, protože zrovna přepisuju druhou knížku. Podstatná část příběhu se odehrává právě v Káhiře a má hlavní postava má tak trochu problémy se zákonem, a tak prostě rešeršuju. Toulám se po místech, kam jsem zasadila jednotlivé scény, a zaznamenávám si detaily, které z Googlu těžko vyčtu. Když jsem včera dokumentovala vzhled dlaždiček v káhirském metru, poodešel si ode mě D. až na druhý konec nástupiště.

„Se ke mně neznáš?“ ptala jsem se ho lehce dotčeně poté, co jsem pořídila vše potřebné.

„Říkám ti to naposledy – tyhle věci se nefotí.“

„Sim tě.“

„Zkus takhle oblejzat stanici metra v Indii a do deseti minut sedíš u výslechu podezřelá z přípravy teroristickýho útoku na prostředek hromadný dopravy.“

Vyprskla jsem smíchy. „Proboha. Nebuď paranoidní.“

Tuhle větu mu opakuju i teď nad jeho nedojedeným kuřetem: „Nebuď paranoidní.“

„Nejsem paranoidní,“ brání se. „Ale ty si koleduješ.“

„Hele, sedíme na Tahríru asi tak sto metrů od Egyptskýho muzea. Denně tady autobusy vyklopí stovky turistů, kteří dělají co? Fotí. Nechovám se jinak, než se ode mě na místě jako toto očekává. Jsem bílá turistka s velkýma slunečníma brýlema, co sedí nad mapou v KFC – fakt nechápu, proč by měla někoho zajímat zrovna moje fotogalerie.“

Zvedá se od stolu a na tác odhazuje zmuchlaný ubrousek – zjevně na znamení, že o tématu dál diskutovat nehodlá.

„Kam jdeš?“ divím se.

„Počkám na tebe venku.“

„To se docela načekáš,“ poukazuju na to, že jsem sotva v půlce oběda.

„Nespěchej. Vyfotím si támhleten monument uprostřed kruháku a zastavím nám taxi.“

… No a tohle byla, ehm, poslední věta, kterou mi toho dne řekl. Vyšel ven do poledního slunce a já sklopila hlavu nad jídlem... Když jsem od tácu vzhlédla znovu, stál už v obklíčení všech pěti naštvaných uniforem. Jeden oficír zkoumal jeho telefon, druhý ho pevně svíral za paži a zbylí tři na něj jeden přes druhého řvali.

Celá ztuhlá jsem sledovala tu náhlou potyčku a nemohla se rozhodnout, jak postupovat dál. Nejdřív jsem spontánně vyskočila ze židle a chtěla se jít přítele zastat, jenže pak se mi v uších rozezněla všechna ta jeho varování posledních dní, jak nezodpovědně si se svým foťákem počínám, a před očima mi v rychlém sledu problesklo těch pár potenciálně riskantních záběrů včetně jeho posledního snímku právě na pozadí přítomného pancéřovaného vozu. Usadila jsem se tedy zpátky za stůl a v panice roztřesenými prsty postupně mazala všechny fotografie, které by nám v případě, že by policisty napadlo zkontrolovat mobil i mně, mohly způsobit ještě větší trable. Bohužel, než se mi fotogalerii povedlo vyčistit, policie i s D. zmizela. Prostě ho sebrali a odvezli bůhví kam.

… O tři minuty později tedy stojím sama na nezvykle prázdném Tahríru, zírám na přítelem focený památník věnovaný mučedníkům revoluce z roku 2011, na jehož špici se koketně třepotá vlajka egyptského policejního státu, a pokouší se o mě infarkt. Jak si tak uvědomuju tu neskutečnou absurdnost celé situace, propuknu v pološílený, zoufalý smích. Nějak se mi prostě nechce ani uvěřit tomu, že jsem se právě stala svědkem zatčení svého přítele s hindským nápisem Chill bro´ na triku, který mě už od samého příletu do Káhiry v jednom kuse moralizuje i za to, když se dle jeho názoru příliš dlouze zahledím na stráž před nějakou vládní budovou. Nebo ta scéna, co následovala, když jsem jednou – panebože! – dokonce ukázala jejich směrem...! Jak se to pak přihodí, že někdo tak úzkostně opatrný skončí na zadním sedadle policejního vozu, zatímco cvok jako já se tomu nepovšimnut hystericky směje, tomu vážně nerozumím.

Brzy mi však dojde, že D. u sebe nemá pas, a obličejové svaly mi ve vteřině zase ztuhnou. Nechal ho ráno „doma“ – prý aby mu ho nikdo neukradl. Naše společná egyptská simkarta zůstala v jeho mobilu a v tom mém s německým číslem nefunguje roaming, takže si odsud nikam nezavolám... Usoudím tedy, že na Tahríru není na co čekat, a rozeběhnu se k nedaleké ulici, ve které jsme si přes Airbnb pronajali pokoj v bytě mladého egyptského tanečníka E.. Ten zrovna vstává, když splašeně vtrhnu do dveří. Rozcuchaný a ve spodním prádle se plouží setmělou chodbou do koupelny a jen tak ze slušnosti se mě ptá, jak se mi daří. Neslušně vyhrknu, že špatně, a ve zkratce mu shrnu, co se nám právě přihodilo. Tím ho definitivně proberu z dlouhého ramadánového spánku. Spěšně se obleče, a zatímco já se snažím násilím prolomit zámek od kufru, do kterého si můj drahý ve vší své typické ostražitosti zamknul veškeré doklady, on ze svého telefonu trpělivě vytáčí egyptské číslo, jež zůstalo u D. v telefonu. Po několika pokusech hovor přijme jakýsi policista a nadiktuje nám adresu policejní stanice, na které zatčeného D. údajně drží, s tím, ať na ni co nejdříve doručím jeho papíry. „Prý se jedná jen o hloupé nedorozumění a pustí ho, jen co mu zkontrolujou vízum,“ tlumočí mi E.

Se sevřeným žaludkem tedy varuju svoji matku a několik svých blízkých. Od egyptských přátel jsem toho o praktikách zdejších represivních orgánů slyšela už příliš na to, abych si tenhle poplašný krok odpustila – kdyby se snad ještě něco pokazilo, nehodlám nechat prostor jakýmkoliv dohadům nebo pochybám. Prostě chci, aby se vědělo, kde, proč a s kým jsme. Pak vezmeme přítelův pas a oba se i s E. vydáme na danou adresu.

Ano, přesně tak – tanečník, který mě tou dobou znal necelé tři dny a pro něhož jsem nebyla nic víc než cizinka, jež mu každé ráno zablokuje na dvě hodiny koupelnu a po večerech mu na balkóně vypráví šílené a jen těžko uvěřitelné historky ze svého života, bez váhání zrušil celý svůj páteční program a s dojemnou samozřejmostí se mnou vyrazil zachraňovat mého přítele – takoví jsou Káhiřané. Alespoň ti bez uniformy. A zaplaťpánbůh za jeho ochotu, páč bez jeho pomoci bych pravděpodobně ještě teď hrála pro tamní muže zákona pantomimu. Anglicky z nich totiž nemluvil nikdo a k úrovni své arabštiny se raději nebudu vyjadřovat už vůbec.

Stanici najdeme během čtvrt hodiny, dostat se dovnitř už ale tak jednoduché není. Budova je ze všech stran střežená, jako by se v ní právě sprchovala Kleopatra: zátarasy, policisté v bílých uniformách, policisté v černých uniformách, policisté v civilu i policisté v plné zásahové zbroji, co do ulice míří kalašnikovy... A každý od nás potřebuje složitě a do nejmenších podrobností vysvětlit, co nás ke vstupu na posvátné policejní území opravňuje.

Když se nám konečně podaří probojovat dovnitř, narazíme na další problém: O nějakém zadrženém Indovi nikdo nic neslyšel. Ukazujeme fotku z jeho pasu – kdepak, žádný z oficírů ten obličej v životě neviděl. Už si skoro říkáme, že jsme asi popletli stanice, a obracíme se k odchodu, když vtom odkudsi zaslechnu známý hlas... Pootočím se a skulinou pootevřených dveří jedné z kanceláří zahlédnu zelené triko svého přítele...

Teď už jeho přítomnost zapřou jen stěží. Odevzdáváme jeho doklady, načež se nám dostane z několika stran ujištění, že je vše v nejlepším pořádku a že přítel bude brzy volný. Jen tak ho ale taky pustit nemohou. Vyslýchat ho nijak nechtějí, samozřejmě že ne – všem je tu naprosto jasné, že došlo k trapnému omylu, kolegové z Tahríru holt rádi dramatizujou a ostatním zbytečně přidělávají práci, jenže... To víte – byrokracie. Madam laskavě promine. I jim samotným tady na stanici je nepříjemné, že se musí zabývat tak směšným případem, ale tak už to prostě chodí... Jakmile ho k nim jednou přivezou, musí se o tom vyplnit milióny protokolů – celé stohy papírů to jsou a jejich vypisování se může bohužel protáhnout klidně až do rána...

„Ok, no problem!“ sedám si na lavici na chodbě. „I´ll wait here.“

Policista arabsky znovu opakuje, že záležitost bude nějakou dobu trvat, E. tlumočí. Madam by radši měla počkat doma. A upřímně, madam by i ráda – cítí totiž, jak jí ten stres proudí střevy a že nejspíš bude brzo akutně potřebovat na záchod –, ale... Panebože, už jednou mi tady D. zapřeli a nebýt toho, že kdosi zapomněl dovřít jedny dveře, pátrali bychom teď po něm kdoví kde! Chci riskovat, že odejdu, oni ho mezitím někam převezou či ho nějak jinak nechají ztratit v nevyzpytatelném egyptském justičním systému a já už ho nikdy víc nenajdu? Nechci!

„It´s fine. I´ll wait. I have time,“ odmítám se hnout. Jet k mešitě Al-Azhar, jak jsme si na odpoledne původně naplánovali, se mi bez D. stejně nechce, ba naopak – když se to tak vezme kolem a kolem, mám v knížce i pár scén odehrávajících se na policejní stanici, takže... „Tell him not to look at me like that!“ naléhám na tlumočícího E. „I´m seriously decided to wait!“

K nelibosti policistů tedy sedíme na té lavici a bedlivě sledujeme každý jejich krok. Nadšení z nás nejsou, ale vyhodit si nás troufnou až během západu slunce těsně před ukončením dnešního půstu. Prý stanici během iftaru zavírají a každý, kdo v ní nemá celu nebo kancelář, ji musí na tuto dobu opustit. Jeden z policistů mi ještě rychle doporučí, abych příteli koupila taky něco k snědku. Přece jenom už je tu půl dne a ještě si tu chvíli pobude, tak ať nemá žízeň nebo hlad. Chodbou už kolem nás proudí skupinky Egypťanek, jež přináší jídlo pro své zatčené muže – od pohledu těžké igelitky narvané vším možným. Všechny mě přitom děsí jistotou, s níž se v budově orientují. Tou přirozeností, s jakou daný úkon vykonávají – jako by snad patřil k jejich stereotypu, jenž si tu odbývají denně. V obchůdku před stanicí, který z egyptské kriminality očividně velice dobře profituje, tedy mezi nimi podlehnu společenskému tlaku a taky jednu takovou igelitku naplním. Už v tu chvíli si sice říkám, že by D. z takových zásob s přehledem přežil až tři dny, ale... No jo... Přiznejme si, že na záchytku posílám milému jídlo prvně, tak jdu radši s davem. Přece nedopustím, aby Mohamed s Ahmedem chrastili pytli plnými dobrot, zatímco můj ubohý D. bude vedle nich žmoulat jedno balení rozmačkaných sušenek...

Když však tašku předávám pověřenému strážníkovi, skočí po ní E.

„Not a good idea, Michaela,“ kroutí nade mnou nevěřícně hlavou. Přehrábne obsah igelitky, vytáhne z ní lahev vody a olivový croissant, ty podá strážníkovi a zbytek mi nekompromisně vrátí. „Takovým množstvím jídla ho akorát vyděsíš. Bude si pak myslet, že tu zůstává dlouho.“

Nato opouštíme stanici. E. mě bere na večeři a cestou se se mnou dohaduje, jestli je vhodnější poslat zatčenému příteli napěchovanou igelitku, aby se netrápil, že na něj jeho česká přítelkyně myslí méně než egyptské manželky na své muže, nebo dva croissanty, aby se na místě příliš nezabydloval.

------------------------------------------------------------------

II.

Fotil památník ve středu náměstí Tahrír, jenomže telefon vytáhl v přílišné blízkostí zaparkovaného pancéřového vozu. Když se proti tomu jeho posádka ohradila, domníval se ještě, že vše vysvětlí. Že mu nanejvýš vymažou fotogalerii, napomenou ho a pošlou pryč. Nevysvětlilo se bohužel nic.

Jak jsme se později dozvěděli, vládla v těch dnech okolo Tahríru zvýšená bezpečnostní opatření: Prezident al-Sísí se totiž chystal v jedné z přilehlých budov přednést jakýsi projev, a tak se celé náměstí už dlouho dopředu připravovalo na jeho přítomnost a policie přísně prověřovala jakýkoliv podezřelý pohyb. Hlavně se ale blížilo výročí vojenského puče, v němž al-Sísí v roce 2013 sesadil pomocí armády svého prezidentského předchůdce, stejně tak jako výročí jeho oficiálního převzetí úřadu o rok později, a v tomto období jsou egyptské bezpečností složky údajně každoročně v neustále pohotovosti, připraveny zabránit potlačované politické opozici v jakékoliv demonstraci, kterou by snad mohla vyjádřit nespokojenost s al-Sísího vládou. Na Tahrír jakožto na jeden ze zdejších symbolů arabského jara jsou přitom obzvlášť hákliví – ten si současný režim svými odpůrci „pošpinit“ nenechá.

Když tedy policisté pojali podezření, že se je D. pokoušel vyfotografovat, okamžitě ho sebrali k výslechu. Preventivně. Co kdybyl osnoval atentát na hlavu státu nebo – ještě hůř – další revoluci?! Vypadal totiž jako Arab a doklady u sebe neměl. Historku o indickém pase mu nevěřili a při dotazu na adresu neudával hotel, nýbrž zcela obyčejný byt na úplně obyčejné ulici. V autě cestou na stanici pak navíc ještě začal vyprávět, že na Tahríru vlastně obědval se svou českou přítelkyní, která by mu chybějící dokumenty mohla přinést, načež se strážníci rozhodli, že se pro mě vrátí. Hledali pak po celém Tahríru nějakou Michaelu, prolezli KFC a oběhli náměstí, jenomže Michaela už tam tou dobou samozřejmě nikde žádná nebyla, ta už v tu chvíli dávno mobilizovala rozespalého E. a dobývala se do zamčeného kufru o několik bloků dál... Nikdo mě tedy neviděl, nikdo mě neslyšel, nikdo mě nenašel... Když si to tedy shrneme: nešťastné načasování, chybějící pas a imaginární přítelkyně se mému milému D. postaraly o... ehm... řekněme o „menší problém“.

Opravdu bát se D. začal až krátce po příjezdu na stanici, když si uvědomil, že se nikdo neobtěžoval s jeho registrací. Strážníci-byrokrati, kteří mně vyprávěli pohádky o stozích papírů, jež – chudáci – musí před přítelovým propuštěním vyplnit, se zároveň neobtěžovali vytvořit jakýkoliv byť sebekratší záznam o jeho držení. Prostě ho zavřeli do cely, z které ho vodili na jednotlivé výslechy, ale oficiálně se v budově nenacházel. Vlastně ho v jejích útrobách zašili tak dokonale, že o jeho přítomnosti očividně nevěděla (nebo „nevěděla“) ani většina tamního personálu.

D. tedy nervózně popocházel po miniaturní cele plné odpadků, kterou sdílel s několika potulnými kočkami a jedním mladým Súdáncem. Ten si ho celou dobu pobaveně prohlížel. „Víš, když mě sem předevčírem přivezli, taky jsem tu takhle pochodoval,“ povídal mu lámanou angličtinou. „Ale teď,“ zasmál se a poukázal na to, jak rezignovaně leží mezi kočkami a smetím, „teď už nepochoduju.“

„A proč tu jsi?“ zajímalal se D., co Súdánce do téhle cely dostalo na celé dva dny.

„Fotky,“ pokrčil Súdánec rameny. „A ty?“

„Taky fotky!“ vykřikl D. zděšeně a téměř bez dechu dodal: „Tahrír?“

„Tahrír,“ pokýval Súdánec hlavou a můj přítel v ten moment zcela jistě zesinal. Ukázalo se, že jeho spoluvězeň fotografoval nájezd na Qasr El Nil Bridge – historický most klenoucí se přes Nil a spojující Tahrír s ostrovem Gezíra. A teď už tu třetí den sedí za mříží a drbe za uchem vězeňské kočky.

Ze zjištění, že se pobyt ve zdejším zařízení může celkem snadno nepříjemně protáhnout, se mu sevřel žaludek. Zabušil do mříže a anglicky zavolal na hlídače, na jak dlouho to tu s ním ještě vidí. Hlídač na něj houknul cosi arabsky a vypařil se z dohledu. Zkusil se tedy zeptat hlídače jiného, ale ten se na jeho dotaz jen zasmál.

„Me,“ ukázal prstem na sebe a zavrtěl hlavou, „me – no policist. Me,“ překřížil ruce v zápěstí, jako by na nich měl pouta, „just like you.“

„But me here,“ ukázal D. nechápavě na mříže, jež je od sebe oddělovaly, „and you there!“

Muž na chodbě se znovu zasmál a nabídl mému příteli cigaretu. „Because you take pictures,“ řekl a prsty napodobil cvaknutí fotoaparátu. „You – big problem! Me...,“ namířil prst zpátky na svou hruď a mávnul sám nad sebou rukou, „me – small problem.“

(Upřímně doufám, že se egyptské záchytky a věznice na století Instagramu připravily dostatečnými personálními i prostorovými kapacitami.)

Vtom se hlídač objevil na chodbě znovu. Informaci o přítelově vyhlídkách na možné propuštění neměl, ale zato mu bez jediného slova vysvětlení prohodil skrz mříž můj olivový croissant s lahví vody. Toto němé gesto si D. skutečně vyložil jako jasné znamení toho, že si v cele ještě dlouho pobude, a rezignovaně se sesunul k zemi mezi kočky, odpadky a Súdánce.

Co se výslechů týče... Teda... Ehm... Oni ho, jak mi všichni přesvědčivě tvrdili, samozřejmě vůbec nevyslýchali – to jen já se svou mizernou slovní zásobou pořád ne a ne přijít na výraz, jakým se dneska v policejní žantýrce označuje takový to, když na někoho s pár kolegy několik hodin řvete a lomcujete mu přitom celým tělem ve snaze vyrazit z něj nějakou informaci. Nicméně, abychom se nezasekli na slovíčkaření... Co se těchto blíže nedefinovatelných momentů týče, tak při těch se u něj vystřídali asi čtyři vyšetřovatelé. Ti mu projeli celý telefon – mezi posledními otevřenými webovkami přitom narazili na stránku na Amazonu, odkud si D. ráno objednával triko s arabským nápisem „infidel“. Rozesmálo je to. V půli noci pak kvůli němu na scénu dorazila dokonce nová dvojice mužů, o nichž dnes D. hovoří jako o agentech z „military intelligence“. Nevím, jak hodně je toto tvrzení přehnané, ale D. na něm trvá. Jeden prý byl mladý a jeden už hodně, hodně starý, nicméně nejspíš dost důležitý, protože všechny ty drsňáky, co D. předtím agresivně vyslýchali, ovládal jen tím, že na ně mlaskal a syčel. Tenhle starý agent mému příteli perfektní, plynulou angličtinou vysvětlil, že tady v Egyptě mají problémy s „terorismem“ a že ho jeho podřízení považovali za Araba. Zkontroloval mu pas, vyslechl si jeho verzi příběhu, nechal se od D. přesvědčit, že má absolutně nulový vhled do jejich vnitrostátních politických záležitostí a nepatří ani k Muslimskému bratrstvu, ani k jakékoliv jiné organizaci, jež se režimu znelíbila, a pak... Pak nařídil jeho propuštění.

„Další vízum tu už asi nedostanu, co?“ vtipkoval D. na odchodu.

„Ale kdeže!“ ujišťoval ho starý agent. „Come again! My tady v Egyptě máme rádi turisty!“

V okamžiku, kdy D. stanici opouštěl, seděl Súdánec stále ještě v cele. Být Arabem je dneska těžké zjevně všude na světě – arabské státy nevyjímaje.

------------------------------------------------------------------

III.

„Domů“ dorazil okolo půlnoci. Čekala jsem, že bude unavený. Že si bude chtít lehnout a prostě ten den zaspat. Ale ne. Ani převléknout nebo vysprchovat se netoužil. Rozčileně pochodoval bytem jak lev v kleci a popoháněl mě, ať se hned posbírám, že prý má po tom dni v titěrné cele z uzavřených prostor klaustrofobii a potřebuje pohyb a čerstvý vzduch.

Sešli jsme se tedy s mým saudsko-egyptským kamarádem A. a prochodili s ním půlku noci. Nechali jsme se jím slepě táhnout přes káhirská náměstí, přelidněné bulváry i zastrčené uličky, aniž bychom se sebemíň zajímali o to, kam vlastně jdeme. Cestou rušným a nebývale živým setmělým městem jsme mu jeden přes druhého vyprávěli, co za den máme za sebou. Přecházel s námi pořád další a další silnice, až pak se najednou, asi tak po hodině a půl svižné chůze, zastavil před impozantní budovou s vysokými minarety.

„Je to...?“ ptala jsem se užasle.

„Mešita Al-Azhar,“ smál se A. mému překvapení, že si naše zdánlivě bezcílné bloumání noční Káhirou přece jen našlo cíl. „Tam jsi přece odpoledne chtěla, ne?“

Jo, tam jsem chtěla. Dovnitř už jsme se sice nedostali, ale upřímně... Kdyby to bývalo nebylo proti všem možným společenským pravidlům, asi bych ho tam na té ulici objala. Den nakonec přece jen skončil tam, kde – alespoň přibližně – skončit měl.

PS: E. nám před odletem z Egypta domlouval, že se na Tahrír musíme vrátit a ten památník ještě jednou vyfotit. Když už nás ten snímek stál takové drama, tak se přece do Evropy nevrátíme bez něj. „Go back to Tahrir and take revenge! Come on, guys, I´ll go with you! Let´s go all together and take the picture for you!“ přemlouval nás, ještě když už jsme tahali kufry přes práh jeho bytu. Nešli jsme. Byli jsme srabi a potřebovali stihnout letadlo.