O sexu od plenek

Máte doma dítě v předškolním věku? ... A už jste se s ním bavili o sexu? Tenhle článek je takovou menší vzpomínkou na to, jak jsem pohlavní styk prvně vysvětlovala tříletým dětem já. Nuže, představte si...

            ... Je to váš první týden v německé školce. Vlastně první týden v nějaké školce vůbec. Sedíte na gauči a z druhého konce místnosti si to k vám šine Rio – asi tříletý blonďák s obrovskou hlavou a ještě větší plenou pod pruhovanými kraťasy. Vyškrábe se vám na klín, v ručkách svírá knihu a prosí, jestli mu z ní budete předčítat.

            Samozřejmě, že budete. V přesvědčení, že se zájem o literaturu musí podporovat už od útlého věku, souhlasíte ještě předtím, než se podíváte na přebal.

            Trochu vás teda překvapí, když už samotné zašustění papíru přivábí sedmero dalších předškoláků – s karkulkou jste ráno takový zájem nevzbudili –, ale co... Očima letmo přelétnete desky – stojí na nich něco jako: „Kde se berou malé děti?“

            Aha! svitne vám ve vzpomínce na vlastní nevinné dětství. Oni chtějí vyprávět, jak byli u maminky v bříšku!

            Už ochotně listujete na první kapitolu, jenže v tu ránu máte v klíně šestnáct dětských rukou a všechny se vás snaží přesměrovat rovnou na stranu s oblíbenou pasáží. Necháte je – „náhodou“ mají stejné preference –, načež se pustíte do čtení.

            „Když se dospělí milují, chtějí si být tělesně co nejblíž. Přitom jsou rádi na–, ehm... rádi nazí, mazlí se a líbají. Často pak dostanou chuť spolu...“ nasucho polknete a větu nedopovíte. Ani nemusíte – pětileté děvče s copem až po pás ji za vás ochotně dokončí samo: „... spolu spát. Čti dál.“

            Heh? Ok.

            „... Tak se tomu říká, když...“

            Zase ticho.

            „Proč nepokračuješ?“ ozývá se z publika nespokojený šelest. Kdyby mohli, přečtou si to sami – bohužel jsou však odkázáni na vás. Zmateně se po nich rozhlížíte. Nejsou na to ještě moc malí? Nezpůsobíte jim trauma? A co by tomu řekli jejich rodiče?! … Na druhou stranu, kdyby kniha nebyla určena jim, těžko ji zdejší vychovatelky umístí do nejspodnějšího regálu v knihovně, odkud si ji může sám vytáhnout i tříletý Rio. Těžko by byla takhle ochmataná a poslepovaná a těžko by ji někteří znali pomalu nazpaměť.

            S pozvdechem se tedy vrátíte k načaté větě: „… Tak se tomu říká, když muž strká svůj penis, který se zvětšil a ztvrdnul, do ženiny pochvy. To je pro oba moc hezký, vzrušující pocit. A občas přitom vznikne i dítě.“

            Tak. Máte to za sebou. Právě jste skupině osmi předškolních dětí otevřeně popsali koitus a použili přitom slova jako penis, pochva a ztvrdnout. Souložící rodiče namalovaní za otevírajícími se dveřmi odstavec názorně ilustrují.

            „Sie machen Sex – dělají sex,“ poučuje holka s copem malého Ria znale. Ten nad sdělením jen neurčitě zabručí – buď to už dávno ví sám, nebo ho téma nijak zvlášť nezaujalo – a zatahá vás za rukáv. Má plnou plenu a potřebuje se přebalit.

            Celé odpoledne pak sledujete, jestli se na nich „zasvěcení“ nějak projeví. Očekáváte nezvyklou zamyšlenost, zaraženost nebo aspoň doplňující otázky, ale nic z toho se nedostaví. Honí se před školkou na tříkolkách, do kapes si trhají pampelišky a tak nějak celkově se zdá, že jediný, kdo má z poledního předčítání trauma, jste vy.

            Aby taky ne. Vás si totiž rodiče objednali u čápa, který vás přesně za devět měsíců doručil ke dveřím. A i když jste s příchodem mladšího sourozence na svět pochopili, že součástí zrození je i ta záhadná „břišní fáze“, nikdo vám nikdy nevysvětlil, jak se sestra do mámina bubnu dostala. Jedna z vašich prvních vzpomínek vůbec vás vrací na potemnělé školkové záchodky, kde jste stáli naproti své první dětské lásce. Měl vysvlečené trenky, soustředěně si hrál s varlaty a povídal vám: „Víš, já prej mám v tom pytlíku cvrnkací kuličky. Když je dostaneme ven, můžeme si s nimi hrát.“ Pohmatem jste se ujistili, že si nevymýšlí, načež jste se je pokoušeli vydolovat tak usilovně, až chudák skončil v slzách. Možná se vás tehdy snažil přimět ke hře s jeho bimbasem, nejspíš tomu ale sám věřil. Představa rodičů, kteří při dotazu na varlata vymyslí fantasmagorickou story o zašitých skleněnkách, se totiž ve světle čapího katalogu s miminky nezdá až tak nereálná. V mnohem pozdějším věku jste se osmělili a zeptali se matky na masturbaci. Definovala ji jako „to, co dělaj chlapi ve vězení“, načež vám začala kupovat dívčí časopisy v naději, že jejich redaktorky vyřeší problém za ni.

            A vy teď čtete malým dětem: „… Tak se tomu říká, když muž strká svůj penis, který se zvětšil a ztvrdnul, do ženiny pochvy. To je pro oba moc hezký, vzrušující pocit.“ Ještě že je to napsané německy, protože v cizím jazyce vás ta věta aspoň tolik nebolí.

            Po příchodu domů zjišťujete, že ani váš přítel z druhého konce planety na tom není lépe. Tomu se kdysi na otázku, jak vzniknul, dostalo odpovědi: „Byl jsi dar od boha.“

            Nic víc, nic míň. Prý ho to chudáka zmátlo natolik, že se pak na dvorku divoce točil dokola a s tváří zvrácenou k nebi řval na celou Kalkatu: „Jsem dárek od boha, jsem dárek od boha!“

            Přemýšlíte, jestli je pro dítě větší zátěž, když s ním už od plenek jednáte narovinu, nebo když ho postavíte před sérii promlk, trapných kliček, krkolomných smyšlenek a neurčitých formulací. Chcete ten prudérní pocit, že všechno spojené s pohlavními orgány je nečisté, přenést dál i na malého Ria? Nebo byste mu do dalšího života přáli, aby dovedl své tělo přijmout celé a žil s ním v míru?

            Inu... Stojí vás to pár dnů vnitřního boje, ale koncem týdne, když se k vám Rio s tou samou knížkou přichomýtne podruhé, jste připraveni. Ne on, ten byl zralý už v pondělí, ale vy. Vezmete si ho tedy znovu na klín a ochotně mu přečtete: „… Tak se tomu říká, když muž strká svůj penis, který se zvětšil a ztvrdnul, do ženiny pochvy.“

            Mile, klidným hlasem, bez hysterie. Jako by to bylo úplně normální. Jako by šlo o přirozenou lidskou potřebu, které se lidstvo věnuje odjakživa a bez které by tady už dávno nebylo. Jednou jedinou větou ho sice připravíte o všechny ty tragikomické historky a lá „cvrnkací kuličky“, ale... Vždyť si to zkuste sami. Je to celkem osvobozující pocit!