Mezigenerační cestování po Indii: Výměna rolí

Nedávno jsme s rodiči odletěli do Indie a mnozí se ptají, jak „to“ zvládáme. Nevím, zda je tím myšleno setkání s jinou kulturou, nebo to, že jsme zrovna my tři už čtrnáct dní pohromadě, ale pokusím se tu náš boj zběžně načrtnout.

Je zvláštní, když si s rodiči najednou prohodíte role. Jako dítě jsem si prošla silnou autoritativní výchovou, z níž mi v hlavě utkvěly především dvě věty:

1. Když se baví dospělí, ty šoupej nohama.
2. Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš mě poslouchat.

Máma pracovala dlouhá léta v armádě a táta si na dozorcování nad mou a sestřinou disciplínou postavil celou svou otcovskou identitu: nohama tedy ve výsledku šoupu ještě v osmadvaceti a před vstupem do rodného domu div nesalutuju.

… Jenomže tady v Indii je rodný dům se všemi svými nerozporovatelnými pravidly skoro šest tisíc kilometrů daleko a „moji dospělí“ se bez mých tlumočnických zásahů s nikým nedomluví. A tak dvěma ústředním postavám mého života, které se mi odjakživa přinejmenším snaží udávat směr, nezbývá najednou nic jiného, než mě brát aspoň chvíli vážně.

Každé ráno u snídaně se na mě dívají s dojemnou odevzdaností, jakou u nich neznám, a ptají se mě, co si mají dát k jídlu, kam je dneska odvedu a co si na to obléct. Já – nezvratně postižená několikaletou prací s dětma – jsem následkem toho rychle získala dojem, že vlastně vedu další školkový výlet, a začala se podle toho chovat. Bez legrace: Před opuštěním bytu kontroluju, jestli se namazali opalovacím krémem a nastříkali repelentem a zda si v batůžku nesou pitnou vodu a pláštěnky. Na ulicích je pořád přepočítávám a nabádám, ať se drží při sobě, nejlépe za ruce, a nikam se mi nerozbíhají. Při přecházení silnice je úzkostně řadím na kraji vozovky a vztekám se, když nečekají na pokyn a bezhlavě skáčou pod auta. Po večeři je honím do postele, protože ráno brzo vstávají, a před stolováním je kárám za neumyté ruce. Včera jsem mámě dokonce s větou „žádný sladký, zas nebudeš večeřet“ odmítla objednat dortík v kavárně – den předtím nám totiž má indická tchýně nachystala opulentní večeři asi o pěti chodech, z nichž moji rodiče tři přeskočili a ve zbylých se s četnými vzdychy jen ponimrali, protože se odpoledne na letišti naládovali vysušeným čínským kuřetem.

… Kdo by to byl řekl, jak rychle člověka ta karma v Indii dostihne!

Jinak se ale drží statečně. Máma přes sebe hned první ráno v Dillí přehodila šál na indický způsob a od té doby všechno nadšeně okukuje, ochutnává, očichává, ohmatává a hlavně hlasitě komentuje. Ze všeho nejradši si z celé Indie fotí Baťovy obchody, s hustotou jejichž výskytu v ní roste míra vlastní národní hrdosti. Občas teda, když ji náhodou znudím nějakým svým přespříliš spirituálním či sociálně angažovaným programem, na mě vytáhne kartu zvanou „stárnoucí matka“ – nasadí si obrovské černé brýle, ruce odmítavě skříží na prsou a se strhanou tváří mi třicet minut po začátku akce poví: „Nemůžem to odpískat? Musíš brát, že nám je s taťkou oběma přes padesát a rychle se unavíme.“ Stačí ale pronést kouzelné zaříkávadlo „silk shop“ a jí se jako zázrakem vlije do žil víc energie, než kolik mám já i s tátou dohromady. Vidina nového hedvábného šálu na konci cesty na ni skutečně působí jak raketový pohon. A když náhodou nepomůže hedvábí, tak kašmír zabere vždycky.

Tátu změna klimatu trochu vykolejila, příjde mi. Z domova ho znám jako přísného, nemluvného otce, který na všem špóruje a nechává se obsluhovat u stolu. Tady nám jednou dokonce osobně připravil snídani. Sestře jsem ho vyfotila, jak stojí za sporákem a obrací tousty na pánvi, a stejně mi nevěřila. Sám pro sebe si zatím sice koupil pouze jedno jediné obyčejné bílé tričko, a to ještě jen proto, že jsme mu s přítelem při přejezdu do Agry zapomněli kufr v Dillí a on se druhý den neměl do čeho převléknout, mámino nezřízené rozhazování v silk shopech ale nijak neškrtí. Bez protestů s námi chodí i do těch opravdu drahých restaurací a nenaříkal ani, když zaplatil nekřesťanskou částku za úplně zbytečnou prohlídku mumbajského filmového města. Podezírám mámu, že mu namluvila nějaký smyšlený směnný kurz, a děsím se okamžiku, kdy to bouchne. Zatímco já pořád kroužím okolo nějakých památek, přítel nad jídlem a máma u Baťových poboček, on dovede – jakožto vyučený elektrikář – prostát dlouhé minuty pod zdejšími sloupy elektrického vedení. Mlčky a nehybně hledí vzhůru k nekonečně dlouhým a neuvěřitelně zamotaným kabelům, které se v pletencích táhnou celou ulicí, zkoumá, kudy a kam vedou, a nechápavě nad tím chaosem kroutí hlavou. Taky si všimnul, že si mnozí Indové lijou vodu do úst, aniž by se rty dotkli hrdla lahve. Detail, který já osobně vůbec nevnímám. Jeho ta technika ale zaujala natolik, že ji pak v koupelně – jak se nám později ve slabé chvilce svěřil – sám tajně nacvičoval. Nakonec to prý ale zklamaně vzdal s tím, že by se dřív utopil než napil.

Oba mají i přes všechno krémování tmavě rudé, spálené nosy. Tátův už se i loupe. Po večerech se dohadují, kdo z nich si na józe ve Váranasí lépe harmonizoval sluneční a měsíční dýchací kanál, a oba se děsí dne, kdy nám dorazí video z naší lekce indických tanců, na kterém se s květinovými věnci kolem krku marně snaží ovládnout bollywoodský „chicken step“.

Před odletem jsme se s přítelem vsázeli, jestli je zničíme teprve koncem prvního týdne, nebo se otočí na patě ještě před opuštěním příletové haly v Dillí a po zbytek života nebudou chtít Indii vidět ani ve filmu, ale včera se nad talířem naprosto nepřekonatelnéhocholebhaturenechali slyšet, jestli prý napřesrok nedáme ještě Kašmír (!!!) nebo „aspoň“ ten Rádžasthán.

Na tuhle možnost si nevsadil nikdo. Obávám se, že mají tuhý kořínek.

psáno 20. 8. 2018 v Bangalore