Emigrantský jazykový koutek aneb Čeština v rozkladu

Už jste někdy přemýšleli o tom, co by s vaší mateřštinou udělalo několik let v zahraničí? ... Že nic? Že se rodný jazyk zapomenout nedá? Haha... No tak se podívejte na mě a představte si:

            Právě jste se přistěhovali do Německa. Kamarádka J., která organizuje výuku češtiny pro děti z česko-německých rodin, vám vypráví o průběhu své poslední hodiny.

            „Na čem lyžujeme?“ ptala se žáků a oni odpovídali: „Na lyžích.“

            „Na čem bruslíme?“ – „Na bruslích.“

            „Na čem sáňkujeme?“ – „Na saních.“

            Vše bylo v pořádku, dokud nepřišla zákeřná otázka: „Na čem bobujeme?“

            Po ní nastal okamžik napjatého ticha, které svým žhavým tipem přerušil až snaživý chlapec X: „Na bobku!“

            Smějete se tomu. Smějete se, i když vám jedna prvňačka poví, že se večer chodí duschovat. Smějete se, když se na vás během karnevalu opovržlivě zahledí malá žába a slovy „du bist keine princezna“ trefně shrne přízemní realitu vašeho života. Smějete se, když si na Facebooku pročítáte příspěvky ve skupině „Češi a Slováci v Německu“, protože taková jazyková anarchie se jen tak někde nevidí. Strašně vás baví, co ti lidi s vaším jazykem provádí...

            Jenomže bacha. On vás ten smích přejde.

            Dalšího půl roku se intenzivně učíte německy, což ve vás probudí posedlost českými germanismy. Najednou už s dětmi nevyrábíte, ale bastlíte. Nelíčíte se, nýbrž šminkujete. Místo placení všechno cálujete, v autě se vám dělá šoufl a kšefty si chcete posichrovat. Kuchtíte, bíglujete a gruntujete. Pak máte všechno rychtyk a cajk: jste šik a házíte cukrbliky, doma je vyluftováno, vypucováno a vypulírováno, i ty prázdné flašky od piva už jste vylifrovali zpátky do krámu. V pátek se pakujete a vyrážíte na dlouhou štreku za špásem do Práglu, kde chcete s kumpány na štamprdli a prubnout přitom novou knajpu. Jenže oni vás nakonec – trotlové – nechají ve štychu a vy nemáte ani ánunk proč. Flákáte se tedy v obklopení své rozvětvené famílie. Babiččin štrůdl vám šmakuje a ládujete se jím celou sobotu. Na nedělním špacíru máte zase pech a domů z něj přimašírujete durch. I když nejste cimperlich, týden se pak kurýrujete z chřipky.

            – Jestli vám teď něco neštymuje, tak asi nešprechtíte německy. Jestli si naopak říkáte, jakou máme kliku, že to ti čeští obrozenci nevzali kdysi úplně zgruntu, máte recht!

            Už za podobnou mluvu by vám okolí nejradši zakroutilo krkem, ale pořád vám aspoň rozumí. Zlom přijde o dalších pár měsíců později, když navštěvujete rodinu v Čechách a berete s sebou i kamarádku J. Zatímco vám máma nandavá bramborový salát – ten dobrý český, ne ten příšerný německý –, vy si povídáte.

            „No a zejtra musím dát dohromady Bewerbung a poslat ho Frau Reuter na Jugendamt, jinak se příští rok žádný Ausbildung konat nebude,“ říkáte vy.

            „Hm. Hlavně si tady zas nezapomeň ten svůj starej Arbeitszeugnis, ať si ho můžeš v pondělí nakopírovat a nechat na Bürgerbüro ověřit,“ připomíná vám laskavě J.

            „No jo vlastně!“ praštíte se dlaní do čela. „Mami, nevíš, kde ho mám?“

           Matka si vás lehce podrážděně změří z druhé strany stolu a praví: „Miláčku, já už dobrou půl hodinu netuším, o čem se tady vy dvě bavíte.“

            Teprve teď si uvědomujete, že už vážně podezřele dlouho mlčí. Po zbytek oběda tápete, jak co nejpřiléhavěji přeložit Ausbildung či jak že se vlastně v Čechách říká Bürgerbüro.

            A pak už to s vámi jde z kopce rychle, až se jednoho dne přistihnete v parku, že dítěti říkáte: „Pojď sem, já ti ten banán otevřu.“

            Čtvrt hodiny pak s tím stále „zavřeným“ banánem v ruce sedíte na lavičce, tupě civíte do stromu a dumáte, jestli se banány dají otevírat. A co je na tom nejhorší – vy na odpověď vážně nemůžete přijít. Ptáte se tedy na radu kamarádky J. – taky si není jistá. Teprve bývalý spolužák z bohemistiky vám milosrdně poradí, že banány se v Čechách většinou spíš načínají nebo loupou.

            Skoro byste se uklidnili, když vtom začnete tápat, jestli by banán otevřel aspoň ten Němec...

            Gratuluju! Právě jste i vy pokročili do fáze naprosté idiocie, ve které ještě neumíte jazyk své nové země, zároveň už ale przníte řeč té staré. Nerozumí vám ani tady ani támhle a do bodu, v němž začnete bobovat na bobku, vám zbývají už jen tak dvě tři stádia.

            Teze, že se postupně stáváte ideálním předmětem lingvistického výzkumu, se vám při bližším prozkoumání jen potvrdí. V Čechách se v obchodech automaticky loučíte úsečným „tschüss“, což většině českých pokladních zavdá důvod ke kyselému výrazu. Neteře se neptáte, jestli chce čůrat, ale jestli chce „dělat pipi“, a z Florence si na Zličín „vezmete metro“. Jste v háji.

            Toto je zároveň i odpověď všem, kteří se mě v poslední době ptali, jestli náhodou nezačnu psát i německy. Drazí! Já vydám ještě tak jednu, nanejvýš dvě krátké prózy a pak už nebudu psát ani česky, protože za pár let nejspíš nevytvořím jinou větu než holou a večer se začnu duschovat.

            Mimochodem, víte, kde bydlí pejsci? V boudě. A koníci? Ve stáji. A včelky? No přece v úúúúúúú...

            Správně, v U-Bahnu!

            Potvrdí devět česko-německých dětí z deseti.